Rozvod nebo rozchod partnerů je téměř vždy bolestný a ještě bolestnější je pro jejich děti. Ty tato událost vždycky zasáhne nejvíc a je důležité následky tohoto „psychického poranění“ co nejvíce zmírnit. Jednou z možností je střídavá péče nebo-li střídavá výchova.
Je třeba si uvědomit, že bránění ve styku jednomu či druhému z rodičů nikomu a ničemu neprospěje. Pokud se rodiče na střídavé formě péče o dítě dokážou domluvit, jedná se zcela jistě o rodiče zodpovědné, kterým není zdravý vývoj jejich potomka lhostejný. Ne vždy se rodiče dokážou na této formě domluvit a také není vhodná pro úplně všechny děti. Je zapotřebí pečlivě zvážit všechna pro a proti a jednat především v souladu se zájmy dítěte.
Pakliže se rodiče na střídavé péči dohodnou, je vhodné uzavřít dohodu, která ošetří jak frekvenci střídání, tak také finanční stránku věci. Běžně se dítě/děti střídají u rodičů po týdnu nebo po dvou týdnech. Krom jiného je třeba brát v rozhodování o četnosti střídání v úvahu věk dítěte. U malých dětí by měl být interval častější, neboť ty brzy odvykají druhému rodiči. Důležité je rovněž dohodnout se na způsobu výchovy a řešení všech otázek, které se střídavou péčí souvisí.
Pakliže se rodiče na střídavé péči a všech souvisejících náležitostech dohodnou, je nutno pečlivě zvážit způsob, jakým o této změně informovat dítě. Je důležité mu sdělit, že oba zůstávají stále jeho rodiči, že pořád bude mít maminku i tatínka. Pro dítě vhodnou formou říci, že spolu jen nemohou nadále žít, protože si nerozumí, ale oba mají dítě stejně rádi a tak se rovněž oba o něj chtějí postarat. A protože s ním oba chtějí být co nejvíc, bude například týden u maminky a týden u tatínka.
Střídavá péče je možná i tam, kde každý z partnerů žije v jiném městě. Je to samozřejmě komplikace a řešení je složitější, zvláště pokud se jedná o děti již školou povinné. Avšak s pochopením a snahou lze řešit i toto. Existují specializované poradny, které přesně ozřejmí, jak v takovém případě postupovat. Tato nesnadná cesta bývá odměněna tím, že dítě neztratí kontakt s jedním z rodičů a nedojde u něho ke vzniku syndromu tzv. „zavrženého rodiče“. Někdy a není to bohužel výjimkou, tato situace nastává cíleně díky jednomu z rodičů, který odmítá umožnit styk s dítětem tomu druhému. Časté to bývá tam, kde se lidé snaží přes děti řešit svůj pocit ukřivdění, nebo chtějí prostřednictvím znemožnění kontaktu s dítětem druhému ublížit. Neuvědomují si, že komu tím ublíží nejvíc je ten, který za nic nemůže – dítě.
Jinak zkušenosti ukazují, že děti většinou snáší změnu v podobě dvou domovů překvapivě dobře a není důvod se střídavé péče obávat. Nakonec pokud by nebyla přínosná a nějakým způsobem dítě traumatizovala, rozumní rodiče se dokážou vždy domluvit na nejlepším řešení, které bude v souladu se zájmy dítěte.
