Obsah textu
Přestože jen málo mladých lidí, potažmo mladých párů, si předem plánuje přivést na svět a vychovávat jen jediné dítě, jedináčků ve světě a v Česku zvláště přibývá.
Proč?
Po ukončení studia dnes dívky nespěchají tak říkajíc „pod čepec“, možnosti, které mají, jsou nesrovnatelně širší než v době jejich maminek a babiček a seberealizují se častěji a více mimo okruh rodiny. Dnešní prvorodička je v průměru o pět let starší nežli tomu bylo před dvaceti lety. Často se tedy stává, že rodina, ať už ze zdravotních nebo finančních důvodů, druhé dítě prostě nestihne. Valem také přibývá neplodných párů, které se musí obracet na centra asistované reprodukce, kde procedury nepatří k nejlevnějším. Ty jsou pak vděčné i za jediné dítě.
Jací jsou?
Traduje se, že typický jedináček je rozmazlený sobec s potížemi v sociální komunikaci s vrstevníky. Ano, může to tak být. Ale jedináčci jsou, stejně jako všichni ostatní, lidé s individuální povahou a problémy, které výrazně ovlivňuje způsob výchovy v rodině. Není řečeno, že dítě bez sourozenců musí trpět nedostatečným kontaktem s vrstevníky.
Oproti rodinám, kde je více dětí, jedináčkovi samozřejmě schází jedna podstatná věc – blízký, vlastně nejbližší člověk, se kterým se dělí o to nejcennější – lásku a pozornost rodičů. Získává však na oplátku jejich výhradní pozornost a podporu nejen psychickou, ale i materiální. Jedináček vedený rodiči k samostatnosti a zodpovědnosti se správným příkladem v rodině, vyroste v člověka sebevědomého, vstřícného a cílevědomého.
Do budoucna
Do budoucnosti osud jedináčkům však přichystal nelehký úkol. Jak je přirozeným během života dáno, rodiče zestárnou a on zůstane na starost o ně sám. Nebude tu nikdo, kdo by mu toto břemeno ulehčil. Není tu člověk „z vlastní krve“, který by sdílel jeho starosti i radosti.
Ač je dnes již potvrzeno, že z jedináčků vyrůstají často velice úspěšní lidé, o svůj úspěch se často nemají s kým podělit.
