Jistě každý, kdo se rozhodne strávit život po boku jiného člověka, přeje si prožít s ním šťastný a naplněný život a když se čas naplní, pokud možno odejít jako první. Ztráta milovaného partnera je vždy bolestná a stává se i to, že prožijí-li spolu lidé prakticky celý život, ten, který zůstal, ztrácí smysl života chuť a nechce se mu mnohdy ani dál žít. Dny plynou pomalu jeden za druhým, milující rodina – děti a vnoučata přes všechnu snahu nemají tolik času, kolik osamocený člověk potřebuje, přátelé život naplnit nedokážou a rána ne a ne se zacelit. Stačí málo a oslabený člověk je náchylný k různým nemocem, protože duše strádá a motivace k dalšímu žití chybí.Podobný je i příběh paní Věry, která přišla o manžela.
Jejich syn byl úspěšným podnikatelem, který měl spoustu peněz, ale co neměl, byl čas. Čas pro svou ženu, pětiletá dvojčátka, pro svou osamocenou matku. Paní Věře bylo pětašedesát, ale měla pocit, jako by jí bylo sto. Začaly se u ní projevovat různé zdravotní neduhy a vypadalo to, že je jí to jedno. Se snachou se odcizila, protože manželství jejího syna se pomalu rozpadalo a tak i vnoučata vídala minimálně. Nejlepší přítelkyně se odstěhovala za dcerou na Slovensko a paní Věra se utápěla ve své osamělosti. Jednoho studeného zimního dne se cestou z nákupu kolem ní začal motat nevelký velice zanedbaný pes. Bylo jí ho líto. Dala mu kousek párku, laskavě na něho promluvila a pomalu šla domů. Pes jí byl stále v patách. Byl podvečer a přituhovalo. Když se před domem otočila, viděla zimou se třesoucí stvoření, které na ní viselo očima.
„Tak pojď, ty tuláku, přece tě tu nenechám. Ohřeješ se, nakrmím tě a pak uvidíme, co dál. Páníčka nemáš, co?“
Vypadalo to, jako by jí to zubožené stvoření rozumělo. Pes za ní zamířil do domu. Paní Věra ho nakrmila a přemýšlela co s ním dál. Věděla, že existují útulky pro opuštěná zvířata, ale nedokázala si představit, že by ho tam odvedla. Dala mu do chodby deku a pes jako by hned pochopil, že to je jeho pelíšek. Stočil se do klubíčka, ještě vděčně na paní Věru pohlédl a usnul. Byl vyčerpaný. Ráno se kolem ní radostně točil, sotva vyšla z ložnice. A tak se o něho začala starat. Pes, kterého pojmenovala Máček, u Věry už zůstal. Do týdne z nich byl nerozlučný pár. Sousedka Věru informovala, že každý pes musí být očkovaný a že by bylo vhodné zajít s ním k veterináři. Věra o chovu psa nevěděla totiž vůbec nic. A tak postupně zjišťovala, že pro Máčka je lepší psí strava než párky, které mu tak chutnají, že kosti z kuřete má hodit do koše a ne do psí misky, protože by jejich konzumace mohla život jejího psího kamaráda i ohrozit. Do té doby Věra vůbec netušila, že kosti mohou zapříčinit dokonce i smrt zvířete. Představa, že by o Máčka mohla přijít, jí samotnou zaskočila tím, jaký strach pocítila. Za pár měsíců byla paní Věra k nepoznání. Vrátila se jí chuť do života, měla pro koho žít a o koho se starat, byl tu někdo, kdo jí lásku vracel.
„Je neuvěřitelné, jak velkou sílu pes dokáže člověku dát. Té radosti, kolik dává najevo, když se vracím domů od lékaře, kam samozřejmě se mnou jít nemůže. Jinak chodíme všude spolu a kam Máček nemůže, prostě a jednoduše nechodím ani já. Představu, že se vracím zase do prázdného bytu si vůbec nepřipouštím. Otevřu dveře a hned mě Máček vítá a směje se na mě. On to opravdu umí. Mám zase pro koho žít. Máček můj život obrátil naruby, obohatil a dnes vím, že kdybychom si psa pořídili, ještě když můj muž žil, mohli jsme si s ním užít spoustu zábavy oba dva.“
Pes, ale i další zvířata, jsou osvědčeným lékem na osamělost. Přinesou spoustu radosti, ale také vás donutí být zodpovědným za jiný život a své problémy upozadit. Pes vás navíc přiměje k pohybu, ke kterému byste se třeba sami ani nepřemluvili. Komu se chce na procházku, když je venku nevlídno a poprchává. Jenže váš chlupatý přítel vyvenčit jednoduše potřebuje a tak nezbývá, než se přemoci. Váš pes paradoxně s chutí vyrazí ven i ve chvílích, kdy je počasí, o kterém se říká, že by psa nevyhnal.
