Renata se seznámila s velmi příjemným mladým mužem Radkem. Měli společné zájmy, názory, zkrátka téměř idyla. Téměř rok spolu chodili, potom si pronajali byt a začali spolu žít. Renatě se mimo jiné líbilo, jak je precizní a jaké je na něho spolehnutí.
„Když jsme někam odcházeli, Radek všechno zkontroloval. A většinou dvakrát i vícekrát. Jestli je všechno vypnuté, zda neprotéká toaleta a jestli jsme opravdu dobře zamkli byt. Stejně se choval k autu. Raději ho ještě dvakrát obešel, vzal za kliku, nakoukl dovnitř. Časem mi to sice začalo připadat až přehnané, ale já mnohdy něco zapomněla a Radek mi pak připomínal, že to je právě to, proč on vše kontroluje. Že je lepší to raději udělat dvakrát, než pak řešit nějaký zbytečný problém. Musela jsem uznat, že má pravdu,“ vypráví Renata.
Bylo zřejmé, že se vyskytl problém
Když její partner přišel o práci a dva měsíce nemohl najít novou, navenek se sice tvářil, že se nic neděje, ale Renatě bylo jasné, že mu to rozhodně jedno není. Byl nesmírně pracovitý a neuměl téměř odpočívat. Ztráta práce a jistoty pro něho musela být hrozná. V té době Renata zaznamenala, že jeho „rituály“, jak to nazývala, mu trvají daleko déle, než dříve. Při odchodu se stále vracel, kontroloval toaletu, vodovodní kohoutky. I když Renata byla doma, několikrát zkontroloval, zda zamkl, ač to bylo v tomto případě naprosto zbytečné. Když našel novou práci, jeho problémy částečně ustoupily. Ubíhal čas a Renata s Radkem spolu žili ve společné domácnosti dva roky. To je dost dlouhá doba na to, aby člověku spadly růžové brýle a začal vidět partnera v reálných barvách. Renatě začalo docházet, že skutečně něco s Radkem není v pořádku.
Žiji s bláznem?
„Prostě mi začalo lézt na nervy, jak Radek stále všechno kontroluje. Když přijel před dům autem, pozorovala jsem ho za záclonou. Několikrát obešel auto, neustále zkoušel, zda je zamčené. Když konečně od vozu odešel, mohla jsem uzavírat sázky, kolikrát se k němu ještě vrátí a nikdy bych neprohrála. Dřív jak za půl hodiny od svého příjezdu nahoru do bytu nikdy nedorazil. Začala jsem si říkat, že je snad blázen. A když se v našem vztahu občas objevily nějaké neshody, vadilo mi jeho chování ještě víc. Nejprve jsem se mu snažila vysvětlit, že dělá něco neobvyklého, ale vedl si svou, že je jen opatrný. Když kontrola zamčeného auta začala trvat až tři čtvrtě hodiny, stávalo se to pro mne nesnesitelným. Začínali jsme se kvůli tomu hádat. Bylo mi nepříjemné, jak na něho kvůli tomu hledí sousedé, kteří s námi bydleli na patře. Vypadalo to opravdu podivně. Hádky narůstaly a tehdy Radek poprvé připustil, že se nejedná asi jen o opatrnost, ale že prý je roztěkaný, má v práci hodně starostí a když myslí na něco jiného, prostě se mu to stává. To mi ale nepřipadalo jako rozumné vysvětlení. Už jsem s ním žila dost dlouho, aby mi bylo jasné, že jeho jednání je skutečně podivné. Jeho chování ho v mých očích sráželo stále níž. Přestávala jsem v něm vidět muže, který mi imponoval, ale měla jsem pocit, jako bych žila s bláznem. Jinak to byl stále můj Radek, který mě měl rád. Přesto se z našeho vztahu něco podstatného vytrácelo.
Problém vyřešilo náhodné setkání
Pak jsem se úplnou náhodou setkala s psycholožkou Danou, když jsem přišla na návštěvu ke své kamarádce a Dana tam právě byla. Nejprve jsme si povídaly a k tomu otevřely dobré červené víno. Jak to tak mezi ženami bývá, přišla řeč na muže. Já toho byla už tak plná, že jsem se svěřila, že Radek je asi blázen, že mi díky tomu přestal imponovat a že kvůli takovému zlozvyku asi nakonec přijdu o vztah.“Dana Renatě pečlivě naslouchala, občas se na něco upřesňujícího zeptala, a pak ji překvapila větou: „Tvůj partner není divný, on je nemocný.“ Vysvětlila jí, že s největší pravděpodobností Radek trpí obsedantně kompulzivní poruchou, která se řadí k úzkostným a chronickým. Pacient při ní má neovladatelné nutkání vykonávat určité činnosti. Obsese je chorobně utkvělou myšlenkou, nutkavým jevem k jednání a bezdůvodně ovládá mysl pacienta. Je utkvělá a těžko kontrolovatelná. Kompulze pak představuje jednání, které pacient trpící touto chorobou opakovaně vykonává, aby se zbavil obsese. A také jí prozradila, že obsese mohou mít různou formu. Typické a nejrozšířenější jsou týkající se nadměrného mytí a čistoty, dále opakované dotýkání se předmětů, opakování slov a také strach z vážného onemocnění. Jedná se o onemocnění, které je třeba léčit jako každé jiné. K léčbě obsedantně kompulzivní poruchy se využívají farmaka a psychoterapie, nejlépe pak kombinace obojího.
„Dana mi prozradila úplnou novinku. Nikdy před tím jsem o něčem takovém neslyšela. Bez nadsázky mohu říci, že její sdělení pro mě mělo cenu zlata. Dokázala jsem se na Radka začít dívat jinýma očima. Už jsem totiž uvažovala, že se s ním rozejdu, připadalo mi, že žiji s bláznem. Ale nemoc, to bylo něco jiného. Pomalu a citlivě jsem Radkovi sdělila, co mi Dana řekla. Nejprve bylo jeho stanovisko odmítavé, skoro jako bych ten, kdo má problém, byla já. Postupně dokázal tuto skutečnost přijmout a začal se léčit. Protože vím, že stres tyto potíže prohlubuje, snažím se, aby měl klid. Protože přijít o jinak tak bezvadného člověka, to by byla pro mě velká ztráta. Jsem ráda, že se mohu o svůj příběh podělit, protože jak jsem zjistila, jen málo lidí ví, že se nejedná o zlozvyk, ale o nemoc. A za tu nikdo nemůže.“
