Leckoho překvapí, když z kabiny mnohatunového kolosu poháněného 420 koňskými silami vystoupí štíhlá mladá žena. Je jednou z těch, které si dokázaly splnit svůj profesní sen. Eva Troníčková sice vystudovala chemickou technologickou školu, ale práci, ke které získala kvalifikaci, nikdy nedělala. Namísto toho sleduje již několik let naše i zahraniční silnice za volantem kamionu.
„Když jsem přemýšlela o tom, kam se vydat po škole, měla jsem jasno, že chci získat maturitu. Jedinou školou, která nebyla daleko od mého domova, byla Střední škola EDUCHEM,a.s., v Meziboří u Litvínova. A tak volba byla tehdy jednoduchá a jasná. Po ukončení školy jsem ale zjistila, že možnost uplatnění v kraji, kde žiji je veliký problém a že si nemohu moc vybírat. Postupně jsem vyzkoušela práci prodavačky, přadleny, pracovala jsem ve výrobně plastových kelímků. Mou velkou vášní bylo už tehdy řízení automobilů. S přítelem, který se začas stal mým manželem a jenž se pohyboval mezi auty, se mi naskytla příležitost setkání „tváří v tvář“ náklaďákům. A to přineslo zlom v mém životě. Rozhodla jsem se udělat si řidičák na nákladní automobily. Když jsem jej měla v kapse, stal se mým snem volant kamionu.“
S manželem se sice rozvedli, ale láska k autům Evu neopustila a rozhodla se jít dál za svým snem. Nastala další etapa, kdy se s řidičákem v kapse, ovšem bez praxe, snažila najít práci řidičky kamionu. A protože sny jsou od toho, aby se plnily, Eva dostala šanci. Prošla sice nejprve místy, kde se na mladou ženu odhodlanou řídit mnohatunový kolos dívali s pobavením nebo v horším případě s všeříkajícím shovívavým výrazem ve tváři, nicméně byla to také žena, kdo jí dal šanci. Dodnes je vděčná paní Mgr. Čížkové, která jí umožnila žít její sen.
Jaké pohodlí či nepohodlí na ni na cestách čeká?
Kdo vidí kabinu kamionu zblízka a zevnitř, bývá překvapen, jaké pohodlné zázemí skýtá. Je to takový malý obývák na kolech, ve kterém Eva tráví celé dny i noci. Jak říká, je stále ještě bohužel dost rozšířený klamný dojem, že řidiči musí nutně být špinaví a upocení, ale tak tomu není. Na svých cestách se mohou vysprchovat i několikrát denně, neboť poskytnout jim zázemí pro nezbytnou hygienu je dnes připravena již většina čerpacích stanic. V autě je rádio, někteří řidiči mají i televizi nebo notebook, na kterém si pro ukrácení čekání mohou pustit třeba film nebo hudbu.
A co pomyslný ženský smyslem či spíše nesmyslem pro orientaci?
V době kdy navigace je běžnou výbavou vozů to není vůbec žádný problém. Pro Evu však nebyl ani dříve, neboť mapy jí potíže nikdy nedělaly a navíc například v Německu jsou většinou industriální zóny, kde je vše v jednom a není problém najít cíl.
A jak řeší situaci, pokud nastane nějaký problém nebo třeba porucha na autě?
„Samozřejmě musím zvládat běžné věci, jako třeba dolití oleje, vody do ostřikovačů nebo musím zvládnout vyměnit žárovky. To vše je v přední části vozu a není třeba odklápět kabinu. Při poruše je to už horší – tyto vozy jsou plné elektroniky a pokud je závada závažnější, musí jít auto do servisu. Pokud taková situace nastane, volám dílenskému mistrovi do firmy a ten poradí, co udělat.“
Žen za volantem kamionů mnoho žen není a Češek je mezi nimi málo. Eva na cestách potkává především Italky, Němky či Rakušanky. Stejné ženy, jako je ona. Takové, pro které se staly kamiony srdeční záležitostí.
