Záludné onemocnění nazývané panická ataka, vás může postihnout v kterémkoliv věku. Jen včasná a dobrá informovanost může této nepříjemné nemoci vyrazit zbraň z rukou tím, že si uvědomíte, kdo je vaším protivníkem a pasivně se tak neoddáte útokům. Zatím nikdo přesně neví, proč a jak vzniká. Své o tom ví i paní Jitka.
„Stalo se to během chvilky. Stála jsem v nákupním centru, najednou se mi prudce rozbušilo srdce a nepříjemný tísnivý pocit sevřel moji hruď. Bylo mi na omdlení, nemohla jsem pořádně dýchat a nevěděla, co se děje. Napadlo mě, že snad umírám. Začala jsem se hrozně třást.
„Není vám dobře?“ zastavila se u mě nějaká paní.
„To nic není,“ třásla jsem se.
„Zavolám doktora.“
Zachvátila mě panika. Nemohla jsem dýchat, třes těla sílil a nedokázala jsem ho ovládnout. „Děkuji,“ s námahou jsem ze sebe vypravila.
„Volejte záchranku, honem!“ křičela ta paní a já se snažila neztratit vědomí.
Připadalo mi jako věčnost, než přijela sanitka. Něco takového se mi nikdy nestalo. Dokonce ani tehdy, když jsem před pár měsíci byla svědkem bratrovy tragické smrti na přechodu pro chodce. Maminka se psychicky zhroutila a já převzala za všechno odpovědnost. Teprve nedávno jsem dostala z nejhoršího a teď se mi stane tohle! Po podání léků tlak na hrudi ustoupil, srdce se vrátilo do normálního rytmu a třes těla pominul. Byla jsem jen hrozně vyčerpaná.
„EKG i laboratoř jsou v pořádku,“ oznámil mi lékař.„Klidně ležte, bude to dobré,“ usmál se na mě.
Domů mě propustili druhý den s tím, že to bylo jen vyčerpání. Vyšetření nic neukázala. Zanedlouho mě bratr požádal, zda bych nekoupila mamce dárek k narozeninám. Vyhlédl toustovač v nákupním centru, odkud mne minule vezla sanitka. Když jsem vešla dovnitř, vzpomínky na kolaps se mi vrátily. Začala se mě zmocňovala nervozita a víc a víc jsem myslela na to, že když se mi to tu stalo jednou, určitě se to přihodí i podruhé. Po chvíli jsem cítila, jak mi začíná rychle bít srdce a snad ve vteřině se objevil znovu ten nedefinovatelný tísnivý pocit. Roztřásla jsem se, špatně se mi dýchalo. Bylo to tu zase.
„Není vám něco?“ zeptala se mne mladá žena s kočárkem.
„To jen chvilková nevolnost. Občas se mi to stává,“ sesula jsem se do podřepu a snažila se zhluboka dýchat. Lidé po mně pokukovali a občas se někdo zeptal, jestli něco nepotřebuju. To přece zvládneš, nic to není, je to jen slabost, jako minule, to přejde! přesvědčovala jsem sama sebe. Byla jsem paralyzovaná skoro hodinu a pak jsem se slabá jako moucha se vydala domů. Před domem jsem se opět strašně roztřásla.
„Je vám zle?“ soused venčící psa mě zachytil, když jsem klesala na kolena.
Zase jsem putovala záchrankou do špitálu. Výsledek byl stejný, jako minule. Absolvovala jsem celou řadu vyšetření, ale nic závažného se neukázalo. Začínala jsem si myslet, že jsem blázen. Inkriminovanému nákupnímu centru jsem se vyhýbala, ale pak jsem zjistila, že se mi dělá špatně vlastně v každém.Vyhýbala jsem se jim obloukem. Po čtyřech měsících, kdy mi nic nepřihodilo, jsem to pomalu pustila z hlavy. Před Vánoci jsme šli s přítelem nakupovat dárky. Zamířil autem do podzemních garáží nákupního centra. Už když jsme se k budově blížili, začalo mi prudce bít srdce. Snažila jsem se sama sobě vysvětlit, že se nic neděje, navíc tam nejsem sama a nemám se čeho bát. Náhle se mi zatočila hlava a sevřelo se mi hrdlo.
„Prosím tě, povídej mi něco,“ chytila jsem ho za ruku.
Srdce mi zrychlovalo, cítila jsem se jako bych vyběhla na rozhlednu. Toužila jsem po uklidňujícím slově, po pohlazení. Zmocňovala se mě panika. Věděla jsem, že nejrozumnější je zachovat klid a soustředit se na dýchání, ale nepomáhalo to. Můj přítel si poklepal na hlavu a zmizel v davu. Stála jsem opřená o výlohu a vnímala rychle nastupující příznaky záchvatu.
„Taky se ti líbí ta panenka s růžovým kočárkem?“ objevila se vedle mne malá holčička. Vyčerpaně jsem se otočila směrem k výloze.
„Která?“ ztěžka jsem ze sebe vypravila.
„Ta s dlouhými vlasy.Maminka říkala, že mi ji možná přinese pod stromeček Ježíšek.“
Srdce zrychlovalo svou činnost.
„Moc se mi líbí,“ sbírala jsem zbytky sil.
„Mám hodně panenek, ale tahle je nejhezčí. A ten kočárek bych mohla půjčovat i těm dalším.“
„Neobtěžuj slečnu, Lucinko,“ objevila se před námi maminka holčičky.
„Neobtěžuje,“ rychle jsem dýchala a vidění se mi rozostřovalo.
„Je vám něco?“ pohlédla mi do očí. Viděla jsem v nich zájem i nedůvěru. Není problém dnes potkat člověka pod vlivem drog.
„Nevím, občas se mi to stává,“ sunula jsem se do podřepu. Záchvat dostupoval vrcholu.
„Máte nízký tlak?“ zajímala se, zatímco ji holčička tahala za kabát, aby ji vzala do hračkářství.
Zakroutila jsem hlavou.
„Jste tu sama?“
Náhle jsem si uvědomila, že je mi o poznání líp. Lépe se mi dýchalo.
„Dokážete mi popsat, co se vám přesně děje?“
Nechápala jsem, proč se mě na to ptá.
„To je na delší povídání.“
„Víte co? Půjdeme do hračkářství, malá se tam zabaví a vy mi to povíte. Co říkáte?“
„Proč bych vás měla obtěžovat svými problémy?“
„Neobtěžujete mě. Tak pojďte,“ nasměrovala mě do hračkářství.
Tam jsem jí vyprávěla, jak se mi udělalo kdysi špatně i jak se to opakovalo. Popisovala jsem jí své pocity, ačkoliv kdo to nezažil, ten to asi zcela pochopit nikdy nemůže. Se zájmem mě poslouchala a já byla k nezastavení. Řekla jsem jí nakonec i o tom, jak jsem viděla bratra pod koly náklaďáku, jak se maminka zhroutila, jak se bojím, aby se mi něco nestalo, protože by zůstala úplně sama.
„Mamí, já bych chtěla tuhle panenku,“ přiběhla holčička.
Její maminka souhlasně kývla hlavou a podívala se na mě: „Víte, mohla bych o tom něco vědět. Podobné problémy má totiž moje maminka. V krátkém čase přišla o manžela, na kterém byla závislá a navíc v tu dobu odešla do důchodu z práce, kterou milovala. Když pominul ten největší nápor, potkalo ji něco podobného. Chodila k psycholožce a tak vím, že se z toho může vyvinout nemoc zvaná panická ataka. V podvědomí se spojí vznik situace třeba s nějakým místem. Může to dojít tak daleko, že někdo se třeba bojí vycházet ven, další nemůže cestovat metrem, jiný jezdit výtahem.“
„A jak se to léčí?“
„Moje maminka je nervově labilní a dodnes užívá léky. Ale dá to zvládnout i bez nich. Doporučovala bych vám navštívit psychologa. Netušíte, kolik lidí má podobné problémy. Hlavně si musíte uvědomit, že to není nic, co byste nepřežila, soustředit se na klidné dýchání a pokud s vámi v tu chvíli někdo může mluvit a uklidnit vás, pak to je obrovské plus“
Dokázala jsem potlačit stud a vyhledat odbornou pomoc. Zvládla jsem to bez léků, silou vůle a díky lidem, kterým nebylo jedno, jak se cítím. Občas mě záchvat ještě přepadne, ale nikdy není tak silný, jako dřív. Snažím se o to, abych uřídila já jeho a ne on mě.
