Vždycky jsem snila o velké rodině. Možná proto, že sama jsem byla jedináček. Když jsem se v pětadvaceti letech seznámila s o rok starším Markem, domnívala jsem se, že to je ten pravý. Uměla jsem si ho představit jako otce svých dětí.
Po roce jsem jemně naťukávala, že už bychom si mohli miminko pořídit, ale Marek ještě nechtěl. Po dvou letech říkal, že dítě určitě jednou mít chce, ale že se na rodičovství cítí být ještě příliš mladý. Já ale na nic jiného nedokázala myslet. Jako bych šla tunelem, na jehož konci se na mě směje roztomilé batole…. Vůbec mi nedocházelo, že mluvením o svém přání stále dokola Marka odrazuji a ztrácím. Po třech letech se se mnou rozešel. Chlap prý na takový tlak není stavěný! Hledala jsem nového muže. Přiznávám, že ani ne tak partnera, jako otce mého vytouženého dítěte. A poznala jsem Járu. Po pár měsících jsme spolu začali bydlet a dokonce plánovat rodinu. Byla jsem nevýslovně šťastná. Jára byl o čtyři roky starší než já a říkal, že nemáme nač čekat. Vzali jsme se jednoho deštivého podzimního dne na místní radnici a začali se snažit o dítě. Uplynulo ale čtvrt roku, půl, rok a stále jsem nebyla těhotná. Po roce a půl jsme vyhledali lékařskou pomoc. Výsledek nás oba zarazil: Jára děti mít nemohl. Bylo to pro mě hrozné zklamání. Když se Jára se situací vyrovnal, rozhodli jsme se pro umělé oplodnění a vyběhli na start maratonu, který nám měl na svém konci přinést sladkou odměnu v podobě miminka. Absolvovala jsem umělá oplodnění, která hradila zdravotní pojišťovna i mnohá další, která vybrakovala naše konto a požadovaný výsledek se nedostavoval. Byla jsem zoufalá a Jára navrhoval, že bychom mohli dítě adoptovat. To pro mě bylo nepřijatelné. Co z něho vyroste? Kde mám záruku, že to bude dobrý člověk? To, co mi Jára tehdy řekl, si pamatuji dodnes: „A kde máš záruku, že dobrý člověk vyroste z tvého vlastního dítěte? Podívej se na paní Václavkovou. Má čtyři děti a dnes je odkázaná na pomoc cizích lidí!“
Měl pravdu, ale já to tak nechtěla. A tak jsem se „přeprogramovala“. Myšlenky na dítě jsem úplně upozadila a vrhla jsem veškerou svou energii do práce. Za čas jsem na karierním žebříčku postoupila, potom si při práci dodělala magisterské studium, hnala jsem se životem jak splašený kůň. Nějak mi uniklo, že Jára má svůj vlastní život, s baculatou sousedkou Karolínou. Doufala jsem, že ho to přejde a chvíli jsem se snažila se mu víc věnovat. Ale dlouho jsem to nedokázala. Když jsem nebyla zabraná naplno do práce, vracely se mi myšlenky na dítě. Jenže ani když jsem se znovu zakousla do práce, nemohla jsem je odehnat. A tak jsem si přibrala sportovní aktivity, dělala prostě všechno proto, abych neměla ni chvíli volnou. Jára to neunesl a jednoho dne jsem měla v ruce žádost o rozvod. To byla další rána, kterou mi život dal a vůbec mi nedocházelo, že si za to můžu sama. Byla jsem přesvědčená, že mě musí chápat! A když je to „jeho vina“, musí mít pochopení pro všechno, co já dělám. Tím, že mě opustil, se ze mě stala zlá ženská. V zaměstnání jsem stála na vrcholu, pod sebou kupa podřízených. Moje náladovost jim dělala ze života peklo. Když si mě předvolal majitel firmy, který se nakrátko vrátil ze zahraničí, odkud mým prostřednictvím firmu řídil, vůbec mě nenapadlo, že mě čeká něco nepříjemného. Jeho výtky ohledně nepřiměřeného chování k lidem se mě nepříjemně dotkly. Na stole jsem navíc uviděla fotku jeho šťastné rodiny – rozesmátá manželka se dvěma roztomilými holčičkami na pláži u moře. Jako by býkovi hodili rudý hadr. Moje reakce byla natolik nepřiměřená, že mne sesadil z vedoucího místa a protože jsem to nedokázala unést, jsem z firmy odešla.
Skončila jsem jako řadová úřednice stavební firmy. Cítila jsem se nešťastná a odepsaná. Pak jsem potkala Vojtěcha. Šel parkem, za ruku vedl pětiletého chlapečka a pomohl mi sesbírat věci, které se mi rozkutálely z kabelky, když jsem si zvrtla nohu a uprostřed cesty upadla. Vojta byl rozvedený a malého měl ve své péči. Naše životy se propojily. Díky jim oběma jsem po čase dokázala přijmout skutečnost, že život nemusí jít podle scénáře, který si člověk vymyslí. Dnes mám pěkné manželství, vedle sebe Vojtu a adoptivního, již osmiletého syna. Pracuji jako účetní a díky pokoře, kterou jsem dokázala přijmout, se konečně cítím šťastná. A jen vzpomínám, co všechno mi moje marná touha po dítěti způsobila.
