Určitě si říkáte, že je lepší mít živé dítě, než puclíka, jehož kam posadíte, tam ho i najdete. Jsou však i děti, pro jejichž chování je slovo „živé“ jen slabým výrazem. Na první pohled je na nich zřetelná nápadně zvýšená aktivita, jsou velice neposedné, nesoustředěné, neposlušné a často navíc trpí také poruchou pozornosti. Jedná se o děti se syndromem ADHD, které jsou označovány jako děti hyperaktivní.
Zatímco u dětí do tří let věku pohybové aktivity stoupají a posléze se začínají snižovat, u hyperaktivních dětí toto neplatí. O takových dětech rodiče říkají, že jsou „motorové myši“. Jsou neustále v pohybu, navíc málo spí a unavení rodiče by začas dali cihlu zlata za to, kdyby měli alespoň zlomek jejich energie.
Problémy přichází zvláště v době nástupu dětí do předškolních a školních zařízení. Není prakticky možné je udržet v klidu a díky tomu, že pošťuchují a vyrušují ostatní děti, dochází často ke konfliktům jak s nimi, tak s vyučujícími. Hyperaktivní děti mají silnou potřebu si stále povídat, pokřikují na ostatní děti a pošťuchují je, chovají se roztržitě a bývají impulzivní. Často reagují prudce a bez rozmyslu, navíc jejich reakce mnohdy neodpovídá podnětu a je nepřiměřená. Ovládat své chování pro ně bývá nesnadné až nemožné. Jejich dalším charakteristickým rysem je nepozornost, nesoustředěnost, neschopnost domýšlet své jednání. Hyperaktivní dítě je často nebezpečné samo sobě. Bez rozhlédnutí vběhne na vozovku, leze do nebezpečných výšek, překážky na cestě jako by pro něj byly neviditelné.
Tyto děti bývají nesystematické, udržování pořádku není jejich silnou stránkou a navíc se také snadno unaví. Problém s udržením pozornosti způsobuje, že doba, kdy se dokáží soustředit, je krátká a nepostačuje tak pro pochopení různých vědomostí a dovedností.
Jejich hyperaktivita jim dodává nálepku lumpů a problémových jedinců, ve škole jsou hodnoceny jako neúspěšné a opakující se a narůstající kritika jim situaci rozhodně neulehčí. Samozřejmě, že děti tyto postoje vnímají a negativně je to ovlivňuje. Díky tomuto handicapu může dojít až potížím citové adaptace a sociálního kontaktu. Z řad hyperaktivních dětí se také často rekrutují děti s poruchami čtení a psaní.
Co dělat, když vaše dítě není „jen“ zlobivé, ale skutečně trpí syndromem ADHD, jak se hyperaktivita označuje?
- Rozhodně vám nepomůže dítě trestat. Stane se vůči trestům imunní a pokud je jich přespříliš, úplně na ně přestává reagovat. Takže trestat minimálně a opravdu jen občas.
- Nesnažte se krotit jeho pohybové aktivity. Tyto děti naopak pohyb potřebují a je pro ně prospěšný. Mělo by se jednat spíš jen o korigování pohybu.
- Ačkoliv mnohdy není za co, snažte se dítě chválit. Využijte k tomu i tu sebemenší příležitost. Může se vám zdát, že je to dítěti zcela jedno, ale není tomu tak.
- Pokuste se zachovávat chladnou hlavu a nekřičte, ani nezvyšujte hlas, ačkoliv to bývá úkol nelehký. Ani ten nejtrpělivější rodič nevydrží úplně všechno. Zhluboka se nadechněte a počítejte do deseti. Snažte se vybudovat si určitou imunitu, která vám pomůže situaci zvládnout.
- Úkoly, které dítěti zadáte, musí být jednoduché. Nejlepší je když naleznete nějakou oblast, ve které se mu bude alespoň trochu lépe dařit než ve všem ostatním. A opět – chvalte, chvalte, chvalte. Jak výsledek, tak i pouhou snahu. Pozitivní motivace je nesmírně důležitá.
- Při plnění domácích úkolů, které si přinese ze školy mu pomáhejte a dopřejte mu pocit, že v té chvíli není nic důležitější, než ono a jeho úkol.
Důležitou úlohu u dětí školního věku hraje také spolupráce se školou. Je třeba, aby učitelé věděli, jaký problém vaše dítě má a nepovažovali je za hloupé, líné a zlobivé. Tam, kde je hyperaktivita opravdovým problémem, je třeba tuto záležitost řešit za pomoci psychiatrů či psychologů a řešením může být umístění ve škole, která mu bude umožňovat výuku dle individuálního studijního plánu.
