Obsah textu
Sourozenecká rivalita není žádným výmyslem psychologů, ale krutou realitou, jak vám jistě potvrdí každá matka dvou a více dětí. „Mamííí…, ONA mi snědla banán…“ „Proč řveš, když je stejně nemáš rád?“ „Ale ONA už měla u babičky dva!“
Spravedlivě
V rámci spravedlnosti tak třídíte bonbóny podle barev, u oběda odpočítáváte zrnka rýže a porce masa přeměřujete šuplerou. Hladina vody v bratrově sklenici o milimetr výše než ve vlastní jednoznačně znamená rodičovskou nelásku a naprosto okaté protěžování sourozence. Nádobí se myje podle rozpisu – a stejně budou oba tvrdit, že jsou vždycky na řadě, když je ho víc. Stejně tak se musí střídat na předním sedadle v autě – ovšem vinou VAŠÍ nespravedlnosti se sourozenec VŽDYCKY dostane dopředu, když se jede dál…
Stejný přístup, stejné nároky?
Přestože jsou sourozenci děti stejných rodičů, jde o individuální bytosti se svébytnými schopnostmi a možnostmi. Měřit zcela stejným metrem přes všechnu možnou snahu nelze. Tam, kde jednomu náleží pokárání, druhý zaslouží pochvalu. Vyvarujte se však srovnávání! Každý umí něco jiného, každý má jiný přístup – a každý má vždycky pocit, že rodič nadržuje tomu druhému.
Přirození rivalové
I když jste starší dítě sebelépe na příchod sourozence připravili, rivalita se dříve nebo později někde a nějak projeví. Něco jiného je vědět, něco jiného zažít. Dítě záhy zjistí, že mladší bratr či sestra jsou „k ničemu“. A nechápe, že rodiče TO – uřvané a počurané – také konečně nepřestane bavit, stejně jako jeho, a někam ho neodloží. Později bude ještě hůř – sourozenec „krade“ hračky a dělá s nimi nechutné věci, zazní věta: „Nech ho, vždyť je malý…“ Nikdy, ale vůbec nikdy neříkejte: „Jsi starší, ukaž, že máš rozum!“ a podobné. Sourozenci od prvního nadechnutí přirozeně soupeří o pozornost a lásku rodičů, a že je jí dost pro všechny, to pochopí – snad – teprve po letech.
