Jen málokdo nevzpomíná rád na své dětství. Pustit se máminých sukní a usednout do školních lavic sice nebylo snadné, ale učitelská pochvala dokázala zázraky. Navíc množství spolužáků, s nimiž bylo možné provádět lumpárny také nebylo k zahození. S tím, jak malý člověk rostl a nabýval vlastního rozumu, docházelo mu, že ne za všechno bude pochválen a některé z lumpáren budou odměněny tak, jak si rozhodně nepřeje. Hlavním rysem se stával vzdor. Nic neobvyklého, ani nového. Poznaly to celé generace dětí.
Postupy do vyšších tříd se nesly nejen ve znamení studia, ale také prvních ochutnávek alkoholu a prvních vykouřených cigaret. S posledním dnem povinné školní docházky pak ON či ONA odcházeli s domněnkou, že od teď jsou de facto dospělí. Rodiče spočítali vrásky a maminky navíc i peníze za docházku ke kadeřnici za účelem barvení šedivějících skrání.
Přestupem na střední školu někdo opravdu prozřel a vzal to vážně. Jiní získali pocit, že jsou velcí a zralí a všechno ví nejlíp a že by kantory měli učit spíše oni. Později u maturitní zkoušky se ukázalo, kdo je opravdu dospělý a kdo měl koho co učit. Díky shovívavosti učitelského sboru většinou odmaturovali i ti, kteří kantorům prováděli co mohli nejhoršího. A s maturitním vysvědčením v kapse hlásali, že to byla zkouška života. Rodiče zamáčkli slzu dojetí a říkali cosi o tom, že zkouška životem teprve začíná.
Někdo pokračoval na vysoké, další se zapojil do pracovního procesu. Roky plynuly, ty dříve roztomilí kluci a holčičky se vdávaly a ženili, rodily a vychovávali děti. Jejich pozdější trápení ve školních lavicích jim připomínalo mladá léta. Potkávali se s bývalými spolužáky, vzpomínali na školní léta, měli rozdílné názory, osudy a životy. Přesto je dnes opět pojí společný jmenovatel: rodiče, kteří zestárli.
Lidé se s touto skutečností učí žít a některým dochází, že se nyní nachází opět ve škole, Ovšem v takové, ně které se nedělají zkoušky a dostane se tam každý, ať chce, nebo ne. Do školy života, kde je jedním z důležitých předmětů péče o rodiče. Role se obrátily a ti, kdož dbali o bezstarostný spánek svých ratolestí jsou nyní těmi, kteří bezbrannější než malé děti.
Je na každém, jak v této škole uspěje. Jak dokáže rozdělit čas a energii mezi práci, rodinu a své nejbližší. Mnohdy se v této škole jedná o předmět z nejtěžších. Dnešní vypjatá doba bohužel dohání lidi ke stále větším výkonům, nutí je trávit prací víc a víc času. Mnohdy není vyhnutí, aby vůbec člověk mohl důstojně žít. Leckdy se ale za touto snahou skrývá jen pocit, že člověk má stále málo a chce mít mnohem víc. Lepší a modernější dům, nové a rychlejší auto, značkové oblečení, ačkoliv dosud nepoznal krásy země, kde žije, dovolené tráví v co nejexotičtějších krajích. Mnohdy v budově hotelu a na přiléhající pláži, takže poznáním stejně obohacen není. Stále je něco důležitějšího, než láska, úcta, respekt. Mnohdy je všechno důležitější, než stárnoucí a potažmo staří rodiče. Někteří lidé z předmětů morálky, slušnosti a pokory dokonce propadnou. Ovšem výsledkem není pětka na vysvědčení, ale rodiče buď ve starobinci, nebo nešťastně sedící u okna a marně vyhlížející ty, jimž ze stejného okna mávali na cestu do školy. Se změnou doby došlo i k posunu životních hodnot a nedostává se času ani na důležité věci. Je třeba si nejen uspořádat priority, ale také si uvědomit, že jsou hodnoty, které přetrvávají a kdo to neví, propadá a nemá možnost reparátu.
