Naslouchat druhému člověku není jen pouhá schopnost slyšet, co vám říká. Naslouchat znamená vnímat jeho sdělení, opravdově se zajímat o to, co se vám snaží říci. Mnozí lidé raději sami hovoří, aniž by je zajímalo to, co se jim snaží sdělit jejich protějšek. Ke kvalitní a oboustranně uspokojující komunikaci je ale důležité, aby všichni zúčastnění dokázali být nejen řečníky, ale dobrými posluchači.
Zamyslete se – s kým je vám lépe? S kamarádkou, která na vás vychrlí během setkání veškeré informace o které se potřebovala podělit a když už se zvedáte k odchodu, prohodí: „A co vlastně ty?“
Anebo s takovou, s níž si vzájemně vyměňujete zážitky a postřehy a která dokáže pozorně naslouchat tak, jako vy, tomu co jí právě říkáte? Důležité je, aby se vypovídali oba účastníci a oba získali uspokojující pocit sdílení. Proto si přece informace předáváte: prioritou není, aby kamarádka věděla například o tom, že jste se s partnerem pohádali a už dva dny spolu nemluvíte, ale důležité je to, proč jí to říkáte – očekáváte její zájem. Vždyť se také říká: sdílená radost je o polovinu větší, sdílený smutek a starost o půlku menší.
To samé platí v partnerství a manželství. Jak se cítíte, když máte potřebu podělit se o zážitek, který vás třeba ten den hluboce zasáhl a manžel během vaší řeči odejde do vedlejšího pokoje, nechá otevřené dveře a zavolá na vás: „Povídej, já tě slyším!“ Možná vás chuť vůbec něco vyprávět přejde. Možná vás to rozlítostní, nebo rozezlí. Nechcete přece tolik, jen zájem. Ženy totiž od svých partnerů často ani neočekávají, že by začali jejich zážitek analyzovat, nebo jim poskytovali „dobré rady“ či případný problém řešili. Stačí jim jen se o ně slovy podělit.
K základům lidské komunikace nepatří jen pouhá výměna informací, opomineme-li pracovní záležitosti, kde o nic jiného nejde. V ostatních vztazích je důležité porozumění a zájem. Právě to, že mnohdy má člověk sice spoustu „přátel“, ale vlastně nikoho, koho by skutečně zajímal, přivádí řadu lidí do péče odborníků, psychoanalytiků. Jsou jistě takoví jedinci, kteří jejich péči skutečně potřebují, ale je také velká řada těch, kteří jsou prostě a jen nevypovídaní a mohou tím skutečně trpět. A mnohé mimomanželské vztahy vznikají ze stejného důvodu: nový objekt dokáže naslouchat, zajímáme ho, máme pocit jedinečnosti. Ano, to, když vám druhý naslouchá, vám dodá kdesi uvnitř pocit důležitosti. Toho, že někomu stojíme za to, aby se o nás zajímal, aby s námi naše pocity sdílel.
Ruku na srdce –jakými jste posluchači vy? Zajímáte se o to, co vám druhý říká, hledíte mu přitom do očí, kladete otázky, zkrátka je pro vás v tu chvíli důležitým? Nebo vám jeho slova šumí kolem uší? Když vám vytkne, že ho neposloucháte, ubezpečujete ho o opaku a dokonce mu zopakujete posledních pár slov, ačkoliv vám smysl sdělení jinak úplně utíká?
Ten, kdo opravdu naslouchá se aktivně snaží porozumět tomu, co mu druhý svěřuje. Nevnímá jen obsah slov, ale také vedlejší signály, které vypravěč vysílá. Gestikulace dokáže podtrhnout význam slov stejně, jako výraz. Ten je zvlášť důležitý. Někdy jen díky němu totiž lze porozumět tomu, co se vám druhý snaží říci. Lehce totiž můžete sklouznout do udílení nechtěných a neočekávaných rad. A právě ve výrazu může být uschovaná i odpověď na to, jestli se od vás čeká aktivita v podílení se na řešení problémů, nebo zda druhému jde „jen“ o to se vypovídat. Pozorně naslouchat, jeden druhému, vůbec není málo. Zvláště v uspěchané moderní době se zdá, že to začíná být tak trochu umění.
