Touto větou není myšlena specifická situace, kdy se z nějakého vážného důvodu o dítě namísto matky stará otec, ale chvíle, kdy se muž snaží v tradiční rodině dítě nejen chovat, ale také (občas?) vychovávat. Rozdíl mezi způsobem ženské a mužské výchovy je totiž zpravidla poměrně značný. Horší? Lepší? Kvalitnější nebo méně kvalitní? To se rozhodně nedá říct. Muž své děti vychovává prostě a jednoduše JINAK. A ženy se ptají jak a proč.
Průměrný muž pojímá výchovu dítěte intuitivně a často ve smyslu „Co nezabilo mě, nezabije ani tebe.“ Vzhledem k přímosti, která je muži vlastní, dokáže určit dítěti přesně vymezené mantinely, kam až může a kam rozhodně ne. Díky tomu muži často bývají přirozenými autoritami. Na jednu stranu si totiž dokáží s dítětem hrát, být tím správným parťákem zapáleným pro hru, užívat si to, neřešit zbytečnosti a řadu věcí, které jsou charakteristické pro výchovu, kterou aplikuje žena. Na druhou stranu však dají jasně a srozumitelně najevo, kde legrace a zábava končí, bez diskuzí a bez smlouvání. A dítě mantinely potřebuje. Nejen z výchovného hlediska, ale také proto, že se v nich cítí bezpečně.
Zatímco ženy, ve snaze nastolit svému potomkovi řád a transparentnost, většinou přistupují k výchově vybaveny nastudovanou teorií a zkušenostmi dalších žen dědicích se z pokolení na pokolení, muž vychovává děti živelněji a spousta věcí, které ženy považují za zásadní, jsou pro něho nepodstatné. A tak se stává, že se domů z výletu vrací dítě v rozepnutém svetru, tričku naruby a umouněnou pusou, nebo že po půldni s tatínkem, který ho vyzvedl ze školky, se objeví rozdováděné mezi dveřmi bytu v bačkůrkách. Na otázku, co dobrého mu tatínek dopřál do bříška se šťastným úsměvem prozradí, že si koupili párek v rohlíku nebo hranolky s kečupem. O ženu, držící v rukou pevně jako vařečku zásady zdravé výživy, se pokouší infarkt. Dost se diví, že dítě vůbec přežilo a trvá na tom, že takovýto výchovný či spíše nevýchovný proces bude mít za následek zvlčení synka či dcerky. Ovšem dokonce i po déle trvající mužské výchově se děti nepromění v pochybná individua, ale jsou veselými človíčky, šťastnými objevováním nových světů a v neposlední řadě také pocitem sounáležitosti s dospělým člověkem, který není jen dokonalý výchovný element, ale také tvor, jenž občas porušuje zavedená pravidla.
Vzhledem k tomu, že tak zvaný full servis je z velké části na bedrech žen, je pro muže snazší věnovat se dítěti naplno. Může si s ním víc hrát a užívat si ho. Žena se potom čílí, že to říkala už její babička, že kdo si hraje nezlobí a míní tím skutečnost, že dítě v mužské péči šlape jako hodinky a manžel či partner nechápe, na co si ona vlastně stěžuje, když unavená každý večer padá do postele řka, že výchova je dřina. Jenže ona si nemůže „jen hrát“, neboť je tím, kdo se stará o zázemí a logistiku celé rodiny.
Otázkou je, zda je to jenom množstvím práce, které pro ženu z rodinného života vyplývá, nebo jestli k mužům byla příroda štědřejší v tom smyslu, že jim ponechala hravost do dospělého věku. Právě tu hravost, která představuje důležitý faktor ve chvílích, kdy dítě vychovává muž…
